Helenka

Tak už mi byl jeden rok a mám už první zoubek, tak už jsem velká holka. A jako taková už se nemůžu držet rodičů za ručičku. No a tak jsem to zkusila...
Teda sbírala jsem odvahu hodně dlouho, ale jednoho dne jsem se odpoledne opravdu dobře vyspinkala, máma pak se mnou chodila po bytě za ručičku, až jsme skončili v ložnici, kde velmi ráda zapínám rádio co má tatínek na budíku. A najednou koukám, že máma už v ložnici neni a tak jsem se vydala na průzkum kam se vlastně poděla. A když jsem viděla jakou obrovskou radost maminka měla když mě viděla jak si to k ní štráduji sama po svých, tak jsem si řekla, že teda už budu chodit. Pravda je, že občas padám a někdy se bouchnu do hlavičky o nábytek a tak... Ale hned druhý den jsme šli s maminkou do města koupit ochrané krytky na rohy, abych nepadala tak natvrdo a tak to snad přežiju. Ale má to také svoje výhody, to chození. Už se nikdy nemusím doprošovat rodičů aby se mnou šli když chci něco prozkoumat. Můžu prozkoumat všechny zákutí našeho bytu a můžu sama běhat po zahradě nebo na hřišti. Prostě už nejsem žádné miminko, ale regulérní batole.